1968
Přichází jaro 1968, tání ledů a doba normalizace. A je to opět skupina skautských nadšenců, kteří vztyčují prapor se skautskou lilií a psem, aby obnovili opět činnost této organizace. U kolínských vodních skautů je to opět nezmar Honza John Černý – v té době padesátiletý – který se ujímá kormidla, aby společně s těmi, kteří se dvacet let nepřestali ke kolínským vodním skautům hlásit, znovu vybudovali 6. přístav Slanečků v Kolíně. Mimo starší pamětníky poválečného skautování se hlásí mnozí mladí ve věku okolo 30 let, kteří v letech 1945-1948 byli řadovými členy jednotlivých oddílů, případně nováčci, kteří projevili zájem o vodní skauting. Velkou posilou bylo založení dívčích vodáckých oddílů, které se staly součástí 6. přístavu.
Když se na jaře 1968 začaly znovu zakládat skautské oddíly, požádala sestra Emka Ježková – okresní náčelní – sestru Jiřinu Adéeovou – Jikru (bývalou Veverku 1. střediska Kolín), zda by si nechtěla vzít na starost skupinku děvčat, které se přihlásily do Junáka se zájmem o vodní skauting. Jikra, milovnice vodních sportů a kajakářka, neodolala.
Tak se 13. 5. 1968 sešlo na náměstí před radnicí 13 dívek s Jikrou, trochu se oťukaly a domluvily si datum schůzek. První kapitánkou byla Jikra a jako její přístavná tehdy 20 letá Hanka Antoníková.
Zpočátku bývaly schůzky na ostrově či v Borkách, později v klubovně u tenisových kurtů. Náplní schůzek byla pochopitelně skautská ideologie, dovednosti, nováčkovská zkouška. Učila se i Hanka. Hodně se také zpívalo, i když dívky ze začátku tvrdily, že zpívat neumějí. Nejagilnější z dívek, Svatka Ledvinková, uměla hrát na kytaru a tak byly schůzky zajímavější a družnější. Z dívek, které původně do oddílu přišly, některé odešly, ale přihlásily se nové, takže za rok 1968 bylo zaregistrováno 12 dívek.
Jak přibylo dívek, rozdělily se na tři posádky. Nejstarší – Amazonky – měly kormidelnici Svatku Ledvinkovou, mladší posádka Dagmar Kejnarovou a nejmladší posádku vedla Marie Šellenbergová. Družinové schůzky měly však nejprve jen Amazonky, ostatní jen oddílové.
U chlapců se tvoří dva oddíly, 21. vede kapitán přístavu bratr John, 9. bratr Honza Polcar. Navíc je utvořen oddíl oldskautů, který pod vedením bratra Honzy Skácela soustřeďuje starší členy přístavu z let 1945-1948 ve věku 35-45 let, celkem v počtu asi 40 členů, kteří mají pomáhat v jednotlivých oddílech při výchově a výcviku dětí.
Velkým problémem je nedostatečné zázemí pro činnost. Jak již bylo uvedeno, klubovna a loděnice na Horním ostrově nebyla, a tak se hledaly možnosti, kde se scházet a provozovat činnost. Nepomohl ani MěNV Kolín, kde jsme žádali o přidělení polorozpadlých budov na Kmochově ostrově a tak chlapecký Johnův oddíl a oddíl dívek nachází útočiště ve starých klubovnách tenisového oddílu v Borkách, oddíl Honzy Polcara pak ve skladištních prostorách rybárny „U Hulíků“ u Kmochova ostrova. V průběhu druhého pololetí 1968 pokračuje činnost jednotlivých oddílů, skládají se nováčkovské zkoušky, mládež se seznamuje se skautskou ideologií a dovedností, hodně se zpívá při kytaře a tak se pomalu obnovuje činnost přístavu Slanečků.
Kapitánům oddílů – Jikře, Johnovi a Honzovi – pomáhají bratři z oddílu OS (Burda, Tuťák, Jindra Král, Fanek Foltýn, Pirát, Kuba, Honza Novotný a další), hlásí se i zájemci o činnost z řad rodičů (Pepík Šourek, rodina Hulíkova apod.) a vyrůstají i noví mladí činovníci. U chlapců jsou to Miloš Tolma – Tom, Kozák, Miloslav Štus – Grizzly; u dívek pak Hanka Antoníková, Svatka Ledvinková, Dáša Kejnarová, Marie Šellenbergová a další.
Problémem je provozování samotné vodácké činnosti. Labe již není stříbropěnné – stalo se zapáchající stokou s hnědou vodou obsahující chemikálie z průmyslových podniků v Pardubicích a Chvaleticích. Nebylo ani na čem jezdit – pramičky z let 1945-1948 „spotřebovali“ rybáři a SČM a náhrada nám poskytnuta nebyla. A tak si jednotlivé oddíly pomáhají jak mohou – něco zapůjčili příznivci, rodiče i některé TJ, které provozovaly vodácký sport.
1969
V těchto podmínkách vstupujeme do roku 1969. Zimní období je naplněno kratšími výlety do okolí Kolína, různými závody a specifickou skautskou činností. Tehdy, krátce před táborem, odešla od pozemního oddílu Včelek sestra Líbalová za hranice, a protože děvčata inklinovala k vodě, vzal je 6. přístav pod svá křídla.
Ale to se již blížily letní tábory. Po dohodě mezi Johnem a Jikrou bylo vyhledáno tábořiště v Hněvkovicích na Želivce (Kobylí důl) v blízkosti Dolních Královic, pro chlapecký 21. oddíl a 5. a 6. oddíl dívčí. Oba tábory byly samostatné, ale v těsné blízkosti, což umožňovalo lepší organizační zvládnutí. Celkem se účastnilo asi 25 dívek a 25 chlapců. Vedoucí vodáků TJ Koramo nám zapůjčil 2 starší pramice a sešlo se i několik soukromých kanoí. Krajina tam byla krásná, i když stráně už byly zbaveny stromů před plánovanou zátopou. Všichni jsme cítili, jak neradi budou lidé opouštět své městečko Dolní Kralovice. Tábor trval 28 dní, zástupcem Johna byla Jikra. ze začátku bylo obtížné navyknout děti na to, že si musí udělat všechno samy a že je stále co dělat. Děti neuměly stavět stany, vařit, a trvalo to více než týden, než se to trochu podobalo vodáckému táboru. Pak už žil tábor normálním životem, každý oddíl vyjel na 24 hodin proti proudu, našel si tábořiště, postavily se stany, udělal se program jako u putovního tábora se vším všudy a druhý den se zase všechno zbouralo, nalodilo a po proudu se všichni spokojeně vraceli. Opuštěné Včelky vedla Hanka s pomocí činovníků na táboře. Vodní skautky tam společně se svými bratry skládaly první sliby.
Devátý oddíl chlapců Žraloci v průběhu jarního období vybudoval „Na Háníně“ vodáckou základnu. Pod vedením kapitána Honzy Polcara a pomocí příznivce otce Pepíka Šourka byl získán železniční vagón, který se přestěhoval do blízkosti oddílu vodáků, které vedl též náš člen Jarda Svoboda. Za pomoci několika OS se vybudoval areál, který členům 9. oddílu sloužil o víkendech pro oddílovou činnost. Zde byl připravován letní tábor, konány táborové ohně i skládán slib. V měsíci červenci pak tento oddíl uspořádal čtyřtýdenní tábor na řece Lužnici pod Bechyní u Příběnic na ostrově Adamitů. I tento oddíl si zajistil potřebné lodě, jednak vlastní výstavbou dvou pramiček, někteří členové zapůjčili i kanoe, takže vodácký výcvik byl dokonalý.
Po táboře utekl Honza Polcar za hranice a opuštěného oddílu se ujal Jindra Král s Kajmanem (František Foltýn) a Medvědem (Václav Mezřický).
1970
A je tu opět další rok – 1970. Všechny oddíly pracují samostatně a připravují se na letní tábory. Většina členů je již zkušená, nejsou tu již problémy jako v roce 1969.
U chlapců došlo postupně k sjednocení obou oddílů. Tábor probíhal jako putovní po řece Vltavě, na trase Lenora – Zvíkov. Jely dvě pramice, gumový člun a dvě kanoe, to vše pod vedením Kajmana a jeho zástupce Medvěda. Zúčastnilo se asi 25 skautů. Vydatně pomohla paní Mezřická a dobrá duše přístavu jeden z tatínků – pan Vokřál. U dívek pokračovala práce s oběma oddíly, plnily se stupně zdatnosti, pořádaly se výpravy a probíhala příprava na první ryze dívčí puťák po řece Lužnici. Začínalo se v Suchdole. Kromě Jikry a Hanky jela část tábora Majka Chocholová a do Tábora jel i tatínek dvou našich děvčat Jan Roušavý. Pramice byly opět půjčeny z Korama, ale vypluly i soukromé kanoe a kajaky, jak co kdo sehnal. Počasí bylo pěkné a posádky už tak zkonsolidované, že si samy nakupovaly a vařily, samozřejmě pod dohledem činovnic. Cestou nabírala děvčata mnoho zkušeností, veselých zážitků a také uzavřela mnohá přátelství. Lužnice se jela Starou řekou a Nežárkou, končilo se v Davli.
Po táborech bylo jasné, že skautská práce bude zase zakázána. Chlapecký kmen se rozhodl ukončit svou činnost a na podzim předal veškeré své vybavení TJ Jiskra Hánín.
1971
Oba dívčí oddíly – Rosničky i Včelky – stále pracovaly a připravovaly se na tábor. Zase putovní a tentokrát po Vltavě. Začínalo se v Lenoře. K oběma oddílům se připojila skupinka mladých Němců z východního Berlína, děvčat i chlapců, s jejichž vedoucím se oddíly spřátelily už na Lužnici. Mladí Němci měli lehké laminátové kajaky a byli velmi přátelští. Tábor byl zpestřen výukou němčiny, češtiny a posunčiny. Puťák jsme končili v Bořkově, dál se nedalo plout pro nízký stav vody a hluboký ponor pramic.
Tento tábor již však nebyl pod hlavičkou Junáka, a po jeho skončení již nebylo možno pokračovat v chodu oddílu. A tak nastává další, pro skauting, doba ledová…